Přinášíme vám minigalerii z premiéry kjógenu "Připoutaný k tyči" (Bóšibari) - stačí jen kliknout na titulek článku. Autorem snímků je Jakub Jíra z ateliéru simpléz.

Dovolte nám upřímně poděkovat za Vaši skutečně hojnou účast. Již den před premiérou jsme registrovali okolo 220 rezervací a nakonec se Vás na páteční večer ve velkém sále mezi Zelným trhem a brněnským Petrovem sešlo téměř na tři stovky... A jelikož (nejen) v kjógenu platí, že úspěch představení leží nejméně z padesáti procent na divácích, měli jsme společně slibné východisko ... a do budoucna obrovský závazek. Díky za obojí!!

Do konce roku nás čeká ještě jedno skromnější posezení v brněnské Kavárně trojce (Dominikánská 9): povídání o historii japonské frašky na půdě českých zemí. Po přednášce Tomáše Pavčíka Vám herci Malého divadla kjógenu zahrají titul "Kostra, její obal a mnich" (Honekawa) - titul, který pro mnohé z MDK byl prvním setkáním s okouzlujícím žánrem samurajského jevištního humoru.

P.S. - díky i za všechny komentáře na těchto stránkách!

Je srpen, sedmatřicetistupňové denní vedro s blížící se nocí chystá sešup na pouhých 34 Celsia (ve tmě, nikoli ve stínu) - a Kjóto se po týdenním vzpomínání předků zase na rok loučí s dušemi zemřelých. Několik dní uprostřed subtropického léta lidé navštěvovali nahusto "osídlené" hřbitovy  a hřbitůvky, aby kromě zapálených tyčinek a modliteb zanechali na hrobech svých blízkých i něco z jejich oblíbených pamlsků zaživa - jídlo, dobrůtky, pivo či doutnající cigaretu... Jaké místo zde má fraška "kjógen"?

Svátek Obon (obdoba "dušiček") v kraji Kansai vrcholí doprovázením zemřelých zpět do zásvětí. V samotném Kjótu na pár desítek minut vyhasnou zářivé reklamy a umlkne marnivé noční nasvícení luxusních budov či památek (kam zmizela Kyoto Tower?) aby každý mohl nerušeně sledovat, kterak se na svazích kolem bývalého císařského města ve stejný okamžik rozhoří pět obrovských znaků... Ty jsou nejenom podívanou pro živé, ale především mrtvým mají být znamením pro správnou cestu kamsi zpět, odkud se opět za rok vydají na návštěvu za potomky obývajícími tu viditelnou část světa...
Největším ze znaků - a jeden každý je tvořen desítkami pečlivě schystaných hranic dřeva - je DAI. Festivalem DAI-MON-JI tak v městě Kjóto končí jeden z nejradostnějších a nejveselejších buddhistických svátků v japonském roce: Obon, svátek zemřelých předků... Nenechme se zmást, nejde o chmurné a posmutnělé přehrabování vzpomínkami - jen na dokreslení: když se japonci přihodí něco hodně radostného a veselého, občas vyhrkne "to je jako Obon a Nový rok najednou!"
A zde je již jen krůček k veselím a radostí kypícímu kjógenu.
Minulý rok byli členové MDK v zemi prastarých tradic možná svědky založení jedné zbrusu nové... Pan Motohiko, syn našeho patrona mistra Šigejamy Šimeho, uspořádal na večer Dai-mon-ji představení tradičního kjógenu a rakugo (což je několik set let stará "stand-up commedy" - ovšem v sedě a s vějířem v ruce). Večer kultivované a mistrovské zábavy v útrobách jedoho kjótskéh kláštera vyústil ve společné sledování obřích ohňových znamení na stráních nad městem - a před noční cestou domů snad ještě s pomocí zkušené mnišské ruky úder na veliký klášterní zvon... subtropická tma vlídně roznáší zvonovinou vychvěné  NA-SHLE-DA-NOUUUUUUUUUU!!!

//kliknutím na titul článku se dostanete k jeho galerii//